Cenové faktory
Většina stolních 3D tiskáren stojí kolem 20 000 RMB, zatímco některé domácí produkty se pohybují v rozmezí 2 000 až 20 000 RMB. Podle distributorů 3D tiskáren jsou však 3D tiskárny tuzemské výroby levnější, jejich kvalitu je těžké zaručit.
U stolních 3D tiskáren je jejich uplatnění velmi omezené, protože umí tisknout pouze plastové výrobky. Navíc provozní náklady 3D tiskáren zůstávají pro domácí uživatele vysoké. Před tiskem objektu je nutné porozumět 3D modelování, převést data do formátu, který dokáže 3D tiskárna přečíst, a poté vytisknout.
Suroviny
3D tisk není příliš složitá technologie. Rozdíl mezi ním a běžným tiskem spočívá v tiskových materiálech.
Nejvíce tiskových materiálů vlastní izraelská společnost Object. Dokáže použít již 14 základních materiálů a jejich smícháním vytvořit 107 různých materiálů. Míchání a barvení dvou materiálů je již realitou. Rozmanitost těchto materiálů je však stále mnohem menší než u materiálů ve světě, ve kterém žijeme. Navíc se ceny těchto materiálů pohybují od několika stovek RMB za kilogram až po přibližně 40 000 RMB u těch nejdražších.
Riziko a náklady
Stejně jako jaderné reakce mohou generovat elektřinu, ale také způsobit destrukci, technologie 3D tisku představovala od svého počátku řadu skrytých obav a její budoucí vývoj stále znepokojuje mnohé. Představa dokonalé replikace všeho, schopnosti vyrobit cokoli si lze představit zní lákavě, ale je také nepopiratelně děsivá.
Paradox 3D tisku
3D tisk vytváří objekty vrstvu po vrstvě. Pro dosažení větších detailů musí být každá vrstva tenčí; pro zvýšení rychlosti tisku je třeba zvýšit tloušťku vrstvy, což nevyhnutelně ovlivňuje přesnost a kvalitu produktu. Ve srovnání s tradiční průmyslovou výrobou ve velkém-výrobě nenabízí výroba produktů se stejnou přesností žádnou nákladovou výhodu, zejména s ohledem na čas a úspory z rozsahu.
Průmyslové standardy
21. století bylo svědkem rozmachu výrobců 3D tiskáren. Nedostatek standardů znamená, že stejný 3D model vytištěný na různých tiskárnách přinese výrazně odlišné výsledky.
Kromě toho chybí standardy pro tiskové materiály. V letech 2012–2013 se výrobci 3D tiskáren snažili prodávat své vlastní tiskové materiály spotřebitelům, aby si zajistili stabilní příjmy. I když je tento přístup pochopitelný, vzhledem k tomu, že se tohoto modelu řídí i běžné tiskárny, nekonzistentní suroviny používané výrobci 3D tiskáren se velmi liší formou a obsahem. To ztěžuje dodavatelům materiálů vstup na trh, což má za následek vysoké náklady na výzkum a vývoj a rizika dodávek, což brání vytvoření kompletního průmyslového řetězce.
Problémy s procesem: Mnoho lidí si může myslet, že 3D tisk je jednoduše navržení modelu na počítači bez ohledu na jeho složitost a následné stisknutí tlačítka pro tisk hotového produktu. Tento dojem je nesprávný. Návrh modelu, zejména složitého, vyžaduje rozsáhlé inženýrské a konstrukční znalosti, pečlivé dovednosti a úpravy na základě konkrétních okolností. Například při tisku tavením plastů, bez řádné vnitřní podpory ve složité součásti, bude pravděpodobně vytištěný výsledek deformován. Post-tiskové procesy jsou také obvykle nevyhnutelné. Média vykreslují 3D tisk jako magický nástroj, který lze použít ihned po vytištění. Ve skutečnosti je však po tisku vyžadováno několik-procesů: broušení, spékání, montáž a řezání, které obvykle vyžadují značné množství ruční práce.
