Skleněná-keramika, známá také jako mikrokrystalické sklo nebo mikrokrystalická keramika, byla vynalezena v polovině-50. let 20. století proslulým sklářským chemikem a vynálezcem SD Stookeym. Jsou to polykrystalické pevné-fázové materiály obsahující skelnou matrici, vyrobené řízenou nukleací a krystalizací základních skel se specifickým složením při kontrolovaných teplotách. Vlastnosti skleněné-keramiky jsou primárně určeny hlavní krystalickou fází, kterou lze řídit nukleací, krystalizací a výběrem různých složek základního skla. Sklokeramika kombinuje vlastnosti skla i keramiky a ve srovnání s kovy a polymery vykazuje vynikající tepelné, chemické, biologické, optické a elektrické vlastnosti.
Složení a mikrostruktura jsou dva hlavní faktory ovlivňující design sklokeramických kompozic. Hlavní složka je rozhodujícím faktorem při nukleaci. U skleněné-keramiky s mechanickými a optickými vlastnostmi je mikrostruktura ještě kritičtějším faktorem souvisejícím s hlavní složkou a agregací mikrokrystalické fáze. Různé režimy tepelného zpracování také významně ovlivňují mikrostrukturu. Řízení krystalizace skla je nezbytným předpokladem pro vznik skleněné-keramiky. Nukleace je rozhodujícím faktorem při řízení krystalizace. Tvorba krystalů v matečném skle typicky zahrnuje dvě fáze: ① fáze tvorby submikroskopického jádra; ② Submikroskopická fáze růstu jádra. Tyto dva stupně se označují jako nukleace a růst krystalů. Nukleaci ovlivňují dva faktory: ① výběr matečné skloviny s vhodným chemickým složením, obvykle přidáním určitého nukleačního činidla; ② ovládání režimu tepelného zpracování, tj. teploty ohřevu a doby zdržení.
